179. den
Dnes noci byla strašná bouřka, začalo to už večer.. kolem půl 9 najednou tma a pak blesk za bleskem.. během chvíle nebylo vidět ani z okna.. možná tak na půl metru, do oken mlátily proudy vody, pak i kroupy, bydlet v podkroví v tu chvíli není nic hezkýho.. Nikolku jsem měla hned v náručí, ruce kolem krku. Bubnování vody do střechy a k tomu to hřmění, televizi jsme mohly vypnout, protože nebylo slyšet ani slovo.. no a během chvilky nám ani nic jinýho nezbylo, zmizel signál.. Přenesla jsem Nikolku do postele a v objetí se jí pokoušela přesvědčit, ať spinká.. v tu chvíli jsem musela myslet na všechny, kterým ty bouřky za poslední dny vyplavily domy, odnesly sny, zničily rodiny.. proč pořád někdo o něco musí přicházet..? a nejen v bouřkách..
Těch lidí se ale nikdo neptal, nemohli nic dělat, neměli na výběr, prostě přišla voda a ta se neptá.. i když nejen voda tohle umí..
někdo se prostě neptá.. na nic.. a nedá se na to připravit stejně tak jako na bouřky..
Odpoledne vysvitlo sluníčko, i když ho několikrát za den zase vystřídal déšť, přece jen troška léta..
malé berušky pro štěstí...
27. červen
Pamatuji, jak jsme je jako děti lovily a snažily se, aby dolezly po prstíku vzhůru, zvedly krovky a rozletěly se.. třeba za sluníčkem..
"Tak kam poletíš beruško? Do nebíčka nebo do peklíčka?"
Tak jsem to dneska taky zkusila a letěla.. chvíli za sluncem a pak se vrátila a sedla si mi na tričko.. tak nevím, co z toho...
