Svítá...
Svítá
a slunce splétá
cestu k nebi z paprsků svých zlatých...
Líbám
a tiše prosím
těla, srdce i duše svatých...
Vstává,
slunce vstává
a přitom padá k zemi rosa...
Pláču
a tančím
v provazech deště nahá a bosa...
Prší
a dešťové kapky se v zlatavých proudech
se zemí snoubí...
Zraju
jako hrozny vín
v révovém loubí...
Rostu
a bílé kopretiny
vadnou mi v dlaních...
Prosím
a měňavá duha k jezeru se
tiše sklání...
33. den
Nikolka....
2. únor
2.2. 2002 krásný datum.. myslela jsem, že si ho navždy budu pamatovat... v dobrém..
a teď si říkám, možná jsem tenkrát neměla být tam, kde jsem byla.. je to 7 let? hmm.. ani se to nezdá..
Ale zase.. všechno se děje kvůli nečemu... a tohle všechno bylo kvůli Nikolce.. třeba..
To je to nejdůležitější, co v životě mám, co mi z toho všeho zbylo a co mi nikdo nikdy nevezme.. ji a její lásku.... iluze, vzpomínky a důvěra, to všechno vzalo za své..
ale zase.. možná, kdyby se nestalo tohle, nemohlo by být teď zase líp... zase krásně...
Něco musí skončit, aby mohlo něco jiného zas začít... neříká se to tak?
Usíná...
Vzpomínka na lásku
pomalu usíná,
jen převržená sklenka,
prázdná.. bez vína...
.. dává ti tušit,
krásu dnů minulých,
ani sis nevšiml,
že v noci začal padat s níh...
... a stopy mých kroků
zanesl vločkami,
ve snech, co přichází
a hlavně na zemi...
Navždy...
