171. den
19. červen
Proč vždycky, když už si člověk myslí, že je všechno tak jak si přál, přijde něco, někdo a všechno to zboří.. jako hloupý domino, cvrkni do jednoho dílku a složí se všechno, co jsi skládala.. a je jedno jak dlouho, s jakou důvěrou, s jakou jistotou, kolik lásky, kolik slz to stálo.. prostě všechno může být pryč během chvíle.. jeden dílek strčí do druhého a pak už se to nedá zastavit.. popadají všechny.. ani nevím, jestli má smysl znovu skládat a navíc, proč já mám být vždycky na tý straně, která odpouští, znovu staví, ze všech sil se snaží a ani neví o co a proč.. pro lásku? mám stavět.. ? chtěla bych, aby tentokrát stavěl někdo jiný.. a ne bořil.. možná počkám..
I pohlazení někdy bolí,
dotek ve tmě,
nejsme svoji,
jemnou dlaní,
tolik bolí,
buď u mě,
co se změní,
časem..
Polibek co ubližuje,
nevím co říct,
dej mi ruce svoje,
tak jako dřív..
Slovo, co potěší,
slovo, co ublíží,
nechci to slyšet..
a zase tu čekám..
