Jdu
(kam jsem chodit nikdy neměla)
sním
(takhle jsem to přece nechtěla)
neznám
(lásku, co mi neublíží)
spím
(oči se mi hrozně klíží)
žiji
(aspoň to zase zkusím)
doufám
(to asi prostě musím)
nevidím
(co má se stát)
utíkám
(a to jsem se chtěla smát)

182. den

Jsou dny,

kdy svítí slunce,

i když proudy vody

z nebe padají..

Jsou dny,

kdy barevná duha

zdá se šedivá

a sny se nezdají..

Jsou dny,

kdy kapky mrznou

a mění se ve vločky,

když vzduchem padají..

Jsou dny,

kdy sama jsem

a ty jsi taky sám

dva z lásky stále se hledají..

30. červen

..nějak mi docházejí slova, nápady i argumenty.. je vždycky chvíle, kdy je mi to všechno jedno, ale pak, když si uvědomím, co se děje a že to samo nezmizí a nespraví se, říkám si proč zase já.. ale zase.. mám Nikolku, zdravou, krásnou, chytrou holčičku a to je nejdůležitější..

181. den

kapky po dešti...

29. červen

Dneska už nějak nemám sílu na nic, přemýšlím a zjišťuju, že nemám jiný východisko než se připravit o všechno, co jsem budovala jak dlouho, co mi bavilo a začít znovu.. Jasný cesty kolikrát vedou jinudy než se zprvu zdálo.. a pomoc za zády, o kterou nestojím, ne o takovou, je někdy horší, než nic..

Dneska na houbách...

Neboj se, to neskončí, já se s ničím neloučím..



jsem sama doma, venku prší, Nikolka je pryč a nejde mi net.. krásná kombinace.. takže sedím nalepená u mokrýho okna v pokojíčku a sosám signál od sousedů, díky za něj..

180. den

prší.. ale dneska prostě pršet nemělo.. jako se nemělo stát plno věcí... a přesto prší a přesto všechno teď řeším věci, o kterých nic nevím.. a o kterých nerozhoduji..
Proč?


Pro Tebe

Je polibek, který nikam nemíří,
jsou slova, která nic neříkají.
Je láska, která se s prohrou nesmíří
a bez náhody se dva nesetkají...

....

ty víš jak to bylo dál a možná má takhle báseň pokračování, ne druhou sloku, tu znám..o té vím, ale další báseň..
a já bych ji chtěla číst..

a možná pak přestane pršet...


Je to právě půl roku, kdy se mi splnil sen.. a teď mám najednou pocit, že sny se nedají přenést do reality, protože je vždycky někdo, kdo nechápe a kdo mne vzbudí.. takhle jsem to ale nechtěla..

Jsi moje slunce, jsi můj den, jsi moje světlo, jsi můj sen.. a já nejsem první, kdo drží tě za ruku a líbat smí, nejsem první, chci být však poslední..


...a dnešní sen?

stojím v Plzni na parkovišti před obchoďákem a přemýšlím, jestli to mám udělat..

Ještě že se tady dá vypadnou alespoň do lesa.. jen jít, sbírat, nad ničím nepřemýšlet.. jen kdyby to počasí pořád nebylo tak střídavé.. prší - neprší - prší - neprší .. no vlastně jako všechno..
Nikolka houbičky miluje a jakmile někdo najde, už je u něj a chce dloubat sama...



tyhle trojlístky jsem měla vždycky ráda.. nosí štěstí.. no fakt.. nevěřím čtyřlístkům,
ale trojlístek složený ze srdíček, ten přece musí mít nějakou sílu... jeden mám v kapse..

179. den

Dnes noci byla strašná bouřka, začalo to už večer.. kolem půl 9 najednou tma a pak blesk za bleskem.. během chvíle nebylo vidět ani z okna.. možná tak na půl metru, do oken mlátily proudy vody, pak i kroupy, bydlet v podkroví v tu chvíli není nic hezkýho.. Nikolku jsem měla hned v náručí, ruce kolem krku. Bubnování vody do střechy a k tomu to hřmění, televizi jsme mohly vypnout, protože nebylo slyšet ani slovo.. no a během chvilky nám ani nic jinýho nezbylo, zmizel signál.. Přenesla jsem Nikolku do postele a v objetí se jí pokoušela přesvědčit, ať spinká.. v tu chvíli jsem musela myslet na všechny, kterým ty bouřky za poslední dny vyplavily domy, odnesly sny, zničily rodiny.. proč pořád někdo o něco musí přicházet..? a nejen v bouřkách..
Těch lidí se ale nikdo neptal, nemohli nic dělat, neměli na výběr, prostě přišla voda a ta se neptá.. i když nejen voda tohle umí..
někdo se prostě neptá.. na nic.. a nedá se na to připravit stejně tak jako na bouřky..


Odpoledne vysvitlo sluníčko, i když ho několikrát za den zase vystřídal déšť, přece jen troška léta..

malé berušky pro štěstí...





27. červen

Pamatuji, jak jsme je jako děti lovily a snažily se, aby dolezly po prstíku vzhůru, zvedly krovky a rozletěly se.. třeba za sluníčkem..
"Tak kam poletíš beruško? Do nebíčka nebo do peklíčka?"
Tak jsem to dneska taky zkusila a letěla.. chvíli za sluncem a pak se vrátila a sedla si mi na tričko.. tak nevím, co z toho...

Sen...

.. jsem doma.. (moment doma?..), převaluji se v posteli a cítím, že vedle mne někdo leží, cítím teplo a slyším oddechování.. rukou opatrně přejedu po peřině, abych nahmatala malou ručičku.. ano, to je správně, Nikolka..pohladím ji po tváři a po vlasech a procitám, protože tohle už není sen, zdá se mi, že něco slyším, ale na druhé straně postele nikdo neleží.. zvedám se, jsem vzhůru?.. málem se přerazím.. proč jsou sakra dveře na druhé straně pokoje? na chodbě samozřejmě nikdo není, já taky totiž nejsem tam, kde jsem si myslela a ty dveře jsou tam, kde byly odjakživa.. jen já jsem jinde.. ale teprve teď se probouzím a zírám do stropu, sen ve snu.. byla jsem na té chodbě? otočím hlavu k oknu.. sakra, proč je na druhý straně místnosti???

Dneska u nás byla Jani vyfotit Davídka, tak snad se mi to trochu povedlo :) Sice nespolupracoval,
jak bych si přála, ale něco jsem nacvakala :) Jen nechápu jak ty fotografky na některých stránkách ta miminka polohují, jelikož tohle prtě se prohne v zádech a z podepřené hlavičky vlastníma ručičkama není nic :)


další fotky a jejich úpravy TADY!

178. den

konečně přestalo pršet.. mokro je sice všude, ale v lese jsou aspoň houby a na kytkách kapičky, co se dají fotit :).. Nikolka jen lítala po zahradě a upozorňovala mi na každou extra velkou zvlášť..
"Maminko, pojď si ji vyfotit! Mám velkou, krásnou!" mezitím ozobala jahody, maliny, rybíz a přecpala se, jak jinak než hráškem :).. pak mi ochotně zapózovala, abych si asi to makro proložila i nějakým tím portrétem..

další fotky TADY!

26. červen


... půl roku, 6 měsíců, 182 dnů, 4368 hodin a o mnoho víc vteřin.. jen ty plány na dnešní den nějak nevyšly.. jako obvykle..

credit: DST GALLERY

177. den

25. červen

Dneska jsem se probudila s pocitem, že by mohlo být něco aspoň o trochu lepší.. minimálně počasí.. a zase se nepovedlo... teď už sice neprší, ale slunce nikde a všude mokro..
Navíc tady nějak všechno přestává fungovat, nebo je to zblázněný, včetně počítače, který hlásí, že je k němu přihlášený někdo jiný (nechápu), navíc z něj zmizelo všechno důležitý ze záložek.. a v noci houkající alarmu v krámu, kde není ani noha, kolem čidel ani pavouček..

Taky se mi včera v noci zdálo, že jsem nutně hledala černý šaty.. v pokojíčku, který nemám asi tak 12 let a mezi riflema.. nutně jsem potřebovala jít někam na pohřeb, jen nevím kam.. taky jsem ve snu totálně rozsekala auto, sjela jsem z bahnitýho srázu, jediný co vím, že to byla bílá dodávka a já v ní pak dole seděla a přemýšlela, komu mám volat..

176. den

a jak jinak... prší...


24. červen

Hmm.. zajímavé datum, se mi tak vybavilo, že přesně před půl rokem jsme seděly s Nikolkou u vánočního stromku.. asi nic neobvyklého pro nikoho.. no ale my v Egytě.. její třetí Vánoce... první si nemůže pamatovat, druhé a třetí se tak nějak nepovedly.. teda aspoň "klasicky", myšleno šťastná rodinka pod ozdobeným stromkem .. jinak jsme si je ale spolu užily a dárečků měla víc než dost.. na rozdíl ode mne.. pak další den návrat domů a ten další jsem dostala radu, že Ježíškovi se nevolají přání z okna ani nepíšou na papírky a nestrkají na balkon za ptačí krmítko (celou dobu jsem to tedy dělala špatně) .. dostala jsem číslo.. na mobil.. ano, v dnešní době je možné všechno a prý i Ježíšek má za pasem nějakou tu Nokii a čte si SMS, tak jsem jednu poslala a doufala, že mi přinese konečně ten vytoužený dárek.. přinesl.. krásnej, skvělej, ideální.. možná jsem si jen blbě přečetla návod k použití...

credit: DST GALLERY

Zůstaň tu,

když prší

a potoky kapek

po skle tu stékají..

Zůstaň,

i když slunce vysuší

plochy střech

a slzy se schovají…

Ani strom

co drží ho kořeny v zemi,

nemá tolik sil,

aby z lásky nepadl

a květy potřebují vodu,

ne slzy

a vůbec ne celý Nil…

Nikolka...




sluníčko, co umí zahřát, i když jsou všude mraky..

175. den

Od rána prší.. v noci lilo, déšť bubnoval do střechy a já jen ležela a přemýšlela, co je tohle za léto, co je tohle za počasí a za co je tohle všechno...

23. červen


Dneska Nikolka brouzdala po netu mezi písničkama, co má uložený v záložkách a přes pár odkazů našla tohle.. Docela mi udivila, že si půlku slov pamatuje.. naposled jsme si ji pouštěli ve Kdyni a taky tancovali, je to pár měsíců.. Ona s medvědem a já.. hmm, medvěda tu dneska nemáme :( a žádného dalšího tanečníka taky ne.. chybí




............................

a na tuhle písničku jsem pak narazila já.. fakt dlouho jsem ji neslyšela..

174. den

Nikolčino oko..

Možná někdy vidí a rozumí víc, než jsi její okolí myslí.. Dítě, ale přitom má moc dobře rozdělený přihrádky, ví, kdo je pro ni důležitý a kdo kam patří..
Taky umí někdy zopakovat celý věty, který někde slyšela.. a taky umí potěšit, někdy až k pláči.. ale je to tak.. je příliš upřímná..
Dneska se mi zeptala, jestli mi může říkat "lásko", když mi miluje...

22. červen

Co vím...

Udělat krok

Dopředu

Zpátky

Vrátit rok

Neklidu

Lásky

Bolí

Rozhodnout

Změnit

Sama nemůžu

Nechci

Uklouznu

Po skalách

Po výškách

Nekoukat dolů

Neumím

Sama, spolu

S tebou

Co vím…

173. den

21. červen

Nezačíná náhodou léto? Mám takovej divnej pocit, že mi utíkají dny, které jsem si představovala úplně jinak.. navíc jsem si dneska vyslechla věci, s kterými nevím, jestli se umím vyrovnat... jen mi tak blesklo hlavou, lidi, kteří nejvíc pomáhají, většinou potřebují zachránit sebe.. a kdo se zdá silný, že dokáže všechno překonat, pomoct sobě i ostatním, se pak většinou v sobě zhroutí..

I andělé lžou..

Jsou andělé

co lžou,

květiny,

co uvadnou

ti v dlani,

než řekneš

větu zlou,

slunce se k zemi

skloní..

A mraky oblohou

už zase jdou

a já jen chtěla

slyšet svoje přání,

a chtěla slyšet lásko

moje oslovení,

co najednou už není..

A Ježíšek mi nosí

snad jen rozbitý dárky,

a neřekl mi kdosi,

tvé přání se splní..?

Mám ho vrátit zpátky..

Nejen andělé

tedy lžou..

Tvůj slib

už není..

Ale dárky se nevrací,

stejně jako nejde

vrátit čas,

co na tom sejde,

nebýt tebe,

nebylo ani nás..

...držím v ruce růži v rose vykoupanou..

...držím v ruce růži v rose vykoupanou
a po tvářích mi slzy tiše kanou...

ani nevím, jak to bylo dál.. teď mi to tak nějak naskočilo v hlavě, jedna z mých prvních básniček.. to mi bylo tak 16 let.. tenkrát jsem si taky všechno představovala úplně jinak..

......


Rozkvétají lilie..



a zase jeden motýlek.. jen letos nemůžu ulovit nějak jiný druh.. tenhle otakárek je prostě všude..

Zrcadlovka musí zase počkat, tak jsem dneska zkoušela na EVFce různé ruční nastavení.. třeba z toho ještě něco vymáčknu.. ale tak jsem se na ten CANON těšila.. ach jo.. ale zase bylo by to to poslední, co bych oželela kvůli jiným věcem..

Možná by bylo lepší být motýlem.. jen tak si lítá, sedne kde chce, zamává křídly, když se mu něco znelíbí a je pryč..

Nikolka - moje sluníčko, beruška, miláček, láska a Nikoušek, tak chce být oslovována v různých obměnách zřejmě dle nálady :)

Asi předevčírem mi dostala na poště, paní si brala balík skrz okýnko, Nikolka seděla na pultíku, protože mi chtěla pomáhat a ona na ní: "Beruško, pozor, ať tě neskřípnu.." když zavírala to posuvné okýnko.. a Nikolka: "Já nejsem beruška!" paní: "No jasně, jsem to já popleta, ty jsi holčička!" a Nikolka: "Ne! Já jsem berušák! a taky Nikoušek!" :) paní smíchy málem padla ze židle a při odchodu se loučila s tím mým berušákem :)




lezu si tak po internetu a najednou jsem narazila na stránky, které jsem zakládala asi tak před 4 lety... úplně jsem zapomněla.. a našla jsem první Nikolčinu fotku...







172. den

před bouřkou.. nebo po bouřce.. ani nevím.. mraky se tam honily kolem dokola, chvíli slunce, chvíli tma.. no jak jinak.. tak jedna zrcadlovka rybníkovka..

20. červen

171. den

19. červen

Proč vždycky, když už si člověk myslí, že je všechno tak jak si přál, přijde něco, někdo a všechno to zboří.. jako hloupý domino, cvrkni do jednoho dílku a složí se všechno, co jsi skládala.. a je jedno jak dlouho, s jakou důvěrou, s jakou jistotou, kolik lásky, kolik slz to stálo.. prostě všechno může být pryč během chvíle.. jeden dílek strčí do druhého a pak už se to nedá zastavit.. popadají všechny.. ani nevím, jestli má smysl znovu skládat a navíc, proč já mám být vždycky na tý straně, která odpouští, znovu staví, ze všech sil se snaží a ani neví o co a proč.. pro lásku? mám stavět.. ? chtěla bych, aby tentokrát stavěl někdo jiný.. a ne bořil.. možná počkám..

I pohlazení někdy bolí,

dotek ve tmě,

nejsme svoji,

jemnou dlaní,

tolik bolí,

buď u mě,

co se změní,

časem..

Polibek co ubližuje,

nevím co říct,

dej mi ruce svoje,

tak jako dřív..

Slovo, co potěší,

slovo, co ublíží,

nechci to slyšet..

a zase tu čekám..

170. den

a jeden malý podivný makro motýlek...

18. červen


169. den

.. jen tak stojím u okna a najednou koukám na ty zvláštní mraky :)
No a jak jinak než že jsem skočila po foťáku, mmch Nikolka už mi ho naučeně podávala..
Je to chvilku po západu slunce, ale foceno na východ..


17. červen